Když facky, tak doma...

Přečteno 1478 x

Sedím v noci na terase a přemítám v mysli, co se dnes událo. Jsem plná dojmů a úžasu, co vše se může stát v pár minutách života. Tolik poznání, tolik síly, tolik prozření, osobní zkušenosti a učení se prožitkem. Ale pojďme pěkně od začátku.

Jsem máma tří synů, a přestože šťastná v ženském těle, žiju vlastně mužský svět. Dnes a denně obklopena čtyřmi muži. „Bimbas“ kam se podíváš. Dokonce i dům stráží statný pes. A tak jsem vděčná aspoň za tu fenku, která občas vrhne štěňata a přivane trochu ženského větru do naší maskulinní domácnosti. Vím, že muže kolem sebe potřebuju, jinak by se mi nerodili synové.

Svět mužů je fascinující. Je to svět síly, ochrany, přímosti činů i slov, svět neutichajícího hladu a prahnutí po dokazování síly. Vnitřní i fyzické. Muž je bojovník a boj je to, o co v mém příběhu půjde.

Není nic lepšího, co můžete dát svému dítěti, než dát mu sourozence

Našemu nejstaršímu synovi Michalovi bude brzo třináct a jeho největším tahounem i protivníkem je za pár dnů jedenáctiletý brácha Honzík. Není nic lepšího, co můžete dát svému dítěti, než dát mu sourozence. Každodenního učitele všeho…. prosazení se o slovo, dělby o rodiče i o ten kus žvance na stole, umění rozdělit se, odpustit si, táhnout za jeden provaz a jindy najít v tom druhém největšího soupeře. To jsou lekce, které sotva najde v lepší míře v jiném člověku. Se svým sourozencem totiž nemůže nadobro skoncovat. Může nanejvýš uraženě odejít, ale záhy se vrátit a najít opět společnou řeč. A vždy je to posune společně i jednotlivě dál.

Honzík, ač mladší, je velmi dominantní, průbojný, prosadí si i to, co mu za to nestojí. Musí mít ve všem poslední slovo. Nevidím to ráda, ale nutno přiznat, je to pro mě pohled do zrcadla. Vidím v něm sebe i v tom, v čem bych nechtěla. Děti nám staví zrcadlo a ne vždy je to pěkný pohled. Míša je nejlepší brácha, jakého mohl dostat. Pravý opak, klidný, asertivní, ustupující. Bohužel ale ustupující na úkor sebe. A tak jak Honzíka učíme umět se v něčem upozadit, nechat vyniknout ostatním, Míša se učí prosadit se, stát si za svým, nenechat se převálcovat a neustupovat. V současné chvíli dostal tento úkol pro něj přímo existenční rozměr. Dospívá, nalézá v sobě muže, bojovníka. Dvanáct let si to zakazoval, bál se ublížit, ukázat svou sílu bez pocitu viny. V naší rodině se přece máme rádi, neubližujeme si a respektujeme se. A tak zatímco od nás Míša opakovaně slýchával: „své osobní hranice si musíš chránit i před těmi, které miluješ. A pokud to nejde po dobrém, můžeš i po zlém“, Honzík si vyslechl: „nepočítej s tím, že ti v životě budou všichni ustupovat jako Míša. Buď si vědom toho, že když budeš opakovaně porušovat osobní hranice a nerespektovat ostatní, budou se bránit“ Do včerejška to byla jen slova, ale ani stokrát vyslovená nedají za jeden skutečný prožitek.

Probudil se grizzly, který v něm léta spal...

….grilujeme na terase s přáteli, děti necháme volně „se pást“ na zahradě, když v tom se nám před očima odehrává souboj. Ne žádná rvačka, kterou zná každý rodič sourozenců, ale regulérní boj. Boj o sebe, boj o podstatu muže, o vnitřní soulad. Hlava nehlava. Míša s Honzíkem se válí po trávě a prosazují si své místo nad tím druhým. Kutálí se ze strany na stranu, jednou vítězí jeden, jednou druhý.

V tom se probouzí medvěd v prvorozeném. Grizzly, který v něm léta spal a kterého držel na uzdě. S mohutným řevem se vzepře, ve vteřině pokládá Honzíka na lopatky a zalehává. Honzík ve své typické vzpupnosti kope nohama Míšu do zad, snaží se hlavou dosáhnout na bráchu, aby ho pokousal. Čím víc se brání, tím větší sílu grizzly dostává. Facka lítá zprava, zleva, hlavu, co ho chce pokousat nemilosrdně mrskne do hlíny a víc a víc drží mladšího při zemi. Doslova ho zarývá do trávy a my se zájmem sledujeme toto divadlo.

V němém úžasu sledujeme přerod našeho prvorozeného v muže. Doslova jako grizzly se dívá své kořisti do očí a křičí: „respektuj mě, konečně mě respektuj! Nedovolím ti se ke mně takhle chovat!“  Honzík bojuje do poslední kapky síly, řve, kope a plive. Plive Míšovi přímo do tváře. A Míša nepouští, zažívá pocit vítězství a v tom všem zůstává věrný své spravedlnosti a lásce k bráchovi a křičí na něj: „vyplivej to, klidně to vyplivej všechno ven. Vykřič to, vím, že je to hrozné, já to vydržím“ V tom Honzík povoluje všechno svalstvo a dá se do pláče, ne bojovného, ale úlevného. Prožívá svou první porážku od bratra, leží na lopatkách a v pláči projevuje svou lítost a pocit hanby. Míša zpocený vstává a jde si k nám pro své potvrzení. A my mu potvrzujeme, že si vedl dobře. Nekomentujeme, jen  si plácnem a tatínek ho chytne kolem ramen.

Z drsného boje najednou tolik něhy...

Honzík nadále leží na boku v trávě, pláče a zůstává na nepatrný okamžik sám. Sám se svým poznáním a prožitkem prohry. Nelitujeme ho, necháme ho to prožít. Dřív než se zvednu já, přichází k němu naše fena. Ještě před pár dny kojila svá mláďátka a dnes, pořád ještě tak mateřská, si lehne do trávy naproti němu. Je stejně velká i těžká jako on, stejně velká hlava zvířecí naproti stejně velké lidské a kouká se mu přímo do očí. Pak ho začne olizovat, jakoby olizovala rány a tlapkou ho hladí po zádech. Bylo to tak krásné. Z drsného boje najednou tolik něhy.

Dalo by se namítnout, že správní rodiče by svým dětem neměli dovolit takovou agresi a že je potřeba vést děti k přátelství. Kdybychom však vyskočili, snažili se je rozdělit a kladli typické otázky typu „kdo začal“, vzali bychom jim jedinečnou možnost prožít pro každého svou vlastní lekci. Já jsem naopak za tuto zkušenost šťastná.

Jsem šťastná, že náš prvorozený v sobě konečně nechal promluvit muže a stanovil si hranice i vůči tomu, koho miluje. Jsem šťastná, že pokud měl náš druhorozený prožít potupnou porážku, stalo se tak doma v milujícím prostředí. Ne jako já, když mě zmlátila spolužačka ve škole, přede všemi. A mohl si naplno zhmotnit, že nerespektování ostatních se nevyplácí.

Jsem šťastná, že s námi v tu chvíli byli přátelé, kteří celou situaci chápali a nesoudili nikoho za nic, nedávali rady a my jsme si před nimi nemuseli hrát na ty „správné“ rodiče, kteří přece musí zakročit, něco udělat, vychovávat.

Jsem šťastná, že jsem mohla vidět, co zaséváme. Slyšet svého syna, jak v těžké chvíli říká bratrovi: „vyplač to, vykřič to, já to vydržím“ je potvrzení toho, že být kontaktními rodiči je správná cesta. Ale pozor, kontaktními nejen v dobrém, ale i ve zlém. Cítí nás nejen, když se máme rádi, ale i když jsou plní zlosti, agrese, nenávisti. Když byli menší, držela jsem je v náručí o to víc, čím víc jim bylo špatně, byli plní zlosti, křivdy, vzdoru. A mnohokrát slyšeli slova: „můžeš mi to všechno říct, já to unesu. Vykřič to, uleví se ti, klidně to pusť ven“

Jsem šťastná za sílu zvířecí lásky, kterou bych před deseti lety ještě neuměla docenit a jsem šťastná, že jsme ani na chvíli s manželem nezapochybovali, že to kluci zvládnou a nechali je prát se.

Je důležité nechat kluky se rvát.

Pochopitelně, že později přišly otázky. Honzík: „proč si, mami, nezakročila? “ a Míša: „je v pořádku, že se cítím dobře, ale souběžně je mi ho líto a cítím se i trochu provinile?“ Bylo o čem mluvit a co hlouběji rozebírat. Ale bez prožitku by slova neměla váhu.

Možná by se dalo namítat: No a co, obyčejná rvačka, proč z toho dělat vědu. Tato rvačka však byla naprosto zásadní a měla pro všechny velmi hluboký smysl. A možná že je dobré vědět, že je důležité nechat kluky se rvát. Potřebují to. Potřebují se naučit, jak chránit sebe a v budoucnosti svou ženu a své děti.

Ještě v ten večer si lehl Honzík na terasu vedle odpočívající feny, pohladil jí a poděkoval. A později spolu s Míšou usínali v objetí. Doškrábaní, s modřinami, s otisky prstů od facky, které bylo na jejich tváři vidět ještě další den, ale o novou, důležitou zkušenost bohatší.

 

autorka: Majka Staňková
www.Centrum-Majka.cz, www.PorodBezObav.cz,www.Majka-shop.cz



Chcete odebírat příspěvky tohoto blogu?

Zpět na přehled článků

Nahoru